časoprostorová iluze
13. 8. 2007
My lidé jsme ve skutečnosti multidimenzionálními osobnostmi. V této
skutečnosti, kterou mám na mysli, neexistuje čas ani prostor.
Já vím, těžko si lze něco takového představit... Nicméně je dobré podotknout, že ne vše co si lze představit je pravda a ne vše co si představit neumíme je nutně nesmysl...
Protože není nutné, ba dokonce možná někdy ani žádoucí, abychom znali pravdu, byl vytvořen účinný systém, ve kterém tu všichni fungujeme. A sice - iluze prostoru a času. Na níž jsme se všichni dohodli a která nám to celé, alespoň prozatím, usnadňuje. (O téměř neustálém telepatickém "domlouvání se" mezi sebou, námi lidmi, a i jinými bytostmi bude řeč ještě v jiném příspěvku.)
Ano taková dohoda se děje na telepatické úrovni prakticky neustále. Například v místnosti s jinými lidmi se neustále domlouváme co kde a jak je... Např - tady je šedé kanape, u okna vysoká nahnutá kytka, pokoj má tolik a tolik metrů.... A to je také důvod proč takto můžeme existovat, proč více lidí vnímá - vidí - stejnou věc, i když tedy tvrdím, že vše je jen iluze.
Proč tedy to vše? Proč žít ve falešných domněnkách? Odpověď se nabízí.. Protože je to nejjednodušší pro náš momentální stav. O co tu "teď a tady" jde, je jistý vývoj. A takovýto vývoj se odehrává celkem samostatně od jiných částí našeho já, naší duše. Není proto nutné, abychom znali všechny naše stavy, všechny naše životy... Pro konkrétní cíl tohoto jediného života by to bylo zřejmě spíše komplikací.
Z iluze času a prostoru tedy i jasně vyplývá mnohými špatně pochopená problematika reinkarnace. Mě samotnou nevyjímaje. Ano, přiznávám se, že ač vím o tom, že čas ani prostor není už poměrně dlouho, nikdy jsem toto poznání nekonfrontovala s pojmem reinkarnace a toho jak toto chápu.
Nelze si představovat několik životů jako řadu, po sobě jdoucí. Dnes jsem se již sžila se skutečností, že všechny "minulé", tedy i "budoucí" životy se odehrávají prakticky najednou. A v podstatě i na samém "místě".
Asi nejvíce jsem bojovala s představou vývoje.. Jak tedy může docházet k vývoji, když vše se děje naráz? Problém je opět v naší představivosti a lineárním chápání vývoje - což je v nás zakořeněné a determinováno právě iluzí času. Vývoj ale ve skutečnosti není vůbec lineární. Není potřeba přímky - kde jde minuta po minutě, hodina po hodině za sebou, a přesto k vývoji dochází. Jenom jinak. A to prozatím stačí pro vysvětlení.
Já vím, těžko si lze něco takového představit... Nicméně je dobré podotknout, že ne vše co si lze představit je pravda a ne vše co si představit neumíme je nutně nesmysl...
Protože není nutné, ba dokonce možná někdy ani žádoucí, abychom znali pravdu, byl vytvořen účinný systém, ve kterém tu všichni fungujeme. A sice - iluze prostoru a času. Na níž jsme se všichni dohodli a která nám to celé, alespoň prozatím, usnadňuje. (O téměř neustálém telepatickém "domlouvání se" mezi sebou, námi lidmi, a i jinými bytostmi bude řeč ještě v jiném příspěvku.)
Ano taková dohoda se děje na telepatické úrovni prakticky neustále. Například v místnosti s jinými lidmi se neustále domlouváme co kde a jak je... Např - tady je šedé kanape, u okna vysoká nahnutá kytka, pokoj má tolik a tolik metrů.... A to je také důvod proč takto můžeme existovat, proč více lidí vnímá - vidí - stejnou věc, i když tedy tvrdím, že vše je jen iluze.
Proč tedy to vše? Proč žít ve falešných domněnkách? Odpověď se nabízí.. Protože je to nejjednodušší pro náš momentální stav. O co tu "teď a tady" jde, je jistý vývoj. A takovýto vývoj se odehrává celkem samostatně od jiných částí našeho já, naší duše. Není proto nutné, abychom znali všechny naše stavy, všechny naše životy... Pro konkrétní cíl tohoto jediného života by to bylo zřejmě spíše komplikací.
Z iluze času a prostoru tedy i jasně vyplývá mnohými špatně pochopená problematika reinkarnace. Mě samotnou nevyjímaje. Ano, přiznávám se, že ač vím o tom, že čas ani prostor není už poměrně dlouho, nikdy jsem toto poznání nekonfrontovala s pojmem reinkarnace a toho jak toto chápu.
Nelze si představovat několik životů jako řadu, po sobě jdoucí. Dnes jsem se již sžila se skutečností, že všechny "minulé", tedy i "budoucí" životy se odehrávají prakticky najednou. A v podstatě i na samém "místě".
Asi nejvíce jsem bojovala s představou vývoje.. Jak tedy může docházet k vývoji, když vše se děje naráz? Problém je opět v naší představivosti a lineárním chápání vývoje - což je v nás zakořeněné a determinováno právě iluzí času. Vývoj ale ve skutečnosti není vůbec lineární. Není potřeba přímky - kde jde minuta po minutě, hodina po hodině za sebou, a přesto k vývoji dochází. Jenom jinak. A to prozatím stačí pro vysvětlení.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář